Cesta k józe

Když jsem se v dospělosti rozhodla, že začnu sportovat, tak jsem hledala něco, co mě bude bavit a u čeho bych mohla docílit i hezké postavy. Jelikož jsem měla v té době psa, tak bylo jasné, že budu běhat. Proto jsem začala dělat agility. Kdo nezná, je to překážkový běh pro psy, kdy s ním ale musí běhat i člověk. K Sáře po nějakým čase přibyla Keisynka. Takže moje „běhání“ se zvýšilo.

Jenže k tomu jsem chtěla dělat nějaký sport jen sama. Výběr byl snadný. Chci být Rocky Balboa, ale nechci, aby mě mlátili jen do hlavy. Takže jsem to trochu změnila a stala jsem se Kickboxerem :). Sport mě strašně bavil, ale po zranění nohy (o které říkám, že jsem si zranila při rozkopnutí pytle vejpůl a ne když jsem couvla, zvrtnula si kotník a sedla si na něj 🙂 To bylo v období, kdy se mi i pomalu horšila záda. Takže po zahojení jsem se ještě na kick vrátila, ale časem jsem zjistila, že to fyzicky nedávám. Proto jsem změnila obor a dala se hlavně na posilování s vlastní váhou doma a nějaké to protahování s jógou. V tu dobu se mi jóga líbila, ale byla jsem přeci jen víc akční a jóga na mě byla moc klidná a já byla tak strašně zkrácená, že mě to odrazovalo. Chodila jsem pak s kamarádem do skupiny Spartan race trainning group Kladno. Tam jsem trávila asi roční sportovní „kariéru“, „zaběhla“ si jeden závod Spartan race sprint a vlastně potkala milovaného muže. Ale poté šlo moje zdraví rapidně dolů. Zhoršilo se natolik, že jsem nemohla nic. Návštěvy rehabilitací a fyzioterapií mně naučily plno cviků, která i při bolestech zvládnu a naopak mi pomůžou. Časem jsem k těmto mobilizačním cvikům přidala i lehké protahování inspirováno jógou. A tím jsem objevila kouzlo a krásu toho sportu. Začala jsem se o jógu více zajímat a při bližším seznámení jsem usoudila, že je to sice krásný a pomalý sport, ale fyzicky náročný a dokonale komplexní, co se pohybu týče. Každý pohyb souvisí se vším, a aby se člověk dostal k náročnějším cvikům, musí být ohebný, pevný i silný zároveň. A tím jsem se definitivně do sportu zamilovala. Momentálně jsem stále začátečník, protože přeci jen moje nemoc mě omezila natolik, že jsem se nemohla ani obléknout ponožky. Takže cvičím téměř každý den, ale pozvolna. Poslouchám své tělo a pomalu protahuji ztuhlou páteř, ztuhlé IS skloubení, zkrácené šlachy, no prostě vše, co se za ty leta rozhodlo ze mě udělat mrzáka. A tak si doma pouštím videa a řádně dodržuji pokyny instruktorů. I když úplné začátky byly vtipné. Když slyšíte: „Nyní hluboký předklon, tak aby se naše hlava dotýkala kolen,“ a já se ohnu tak, že si koukám do rozkroku. Kde kdo jiný by to ocenil, já se smála a říkala si: „Jednou si taky budeš koukat na kolena :)“. Ale víc jsem se nasmála u cviku, kdy si sednete na podložku, roztáhnete nohy do V a chcete si položit lokty před sebe na zem, nebo si dokonce lehnout. A já v ten moment zvládnu maximálně záklon. V ten moment naopak pláču 🙂 Ale musím se uklidňovat, přeci jen každá ta dokonalá jogínka nějak začínala. Ony, ale začínaly od 0, já někde od mínus 50 🙂 A tak pracuji na své praxi. Už zvládnu předklon s pokrčenými koleny, které se mi pomalu rovnají, lokty už také dokáži skoro položit a zvládnu plno dalších cviků, u kterých jsem si myslela, že už nikdy neudělám. Mým cílem je holubí král a stojka na rukou. To jsou cviky, které bych tak moc chtěla umět. Tak mi držte palce, snad se mi to jednou povede 🙂

Komentáře