Osobní zpověď aneb proč se liška stala vegankou a „jogínkou“

Proč jsem se stala vegankou a proč jsem si ze všech sportů oblíbila jógu?

Jak začínají veškeré pohádky, tak před dávnými časy. Ehm.. Tohle ale nenní pohádka. Vrátím se v čase ještě do let, kdy jsem byla studentkou. V těch dobách kromě stresu z blížící se maturity a každé přípravy na hodiny německého jazyka, které se mnou prožívala moje úžasná máma, jsem s ní prožívala veškeré návštěvy lékařů, vyšetření, operace apod. Nebylo jich málo. V tu dobu si říkáte, proč takový člověk jako ona, má takového trápení. O to větší šok pro nás všechny byl, když nám po tolika letech sledování lékaři řekli, že má mamča rakovinu. V té době jsem ale věřila lékařům, a říkali si: „V dnešní době to přeci neznamená konec.“ Maminka podstupovala léčbu a po ukončení nás lékaři ujistili, že maminka je zdravá a může pomalu začít najíždět na normální život. Netrvalo to dlouho a cca po dvou letech se maminka na běžném kontrolním vyšetření dozvěděla, že rakovina se vrátila. Znovu jsme slepě věřili lékařům a plnili veškeré instrukce. Po absolvování nové a šetrnější léčbě se maminka znovu uzdravila, údajně. Když se ale po dalším roce rakovina znovu objevila, tak si dokážete představit, co to s námi udělalo. Lékařům jsem už přestala věřit a začala hledat léčbu sama. Zjišťovala jsem, proč rakovina vůbec vzniká, proč se vrací a zda se dá něco dělat. A tím jsem narazila na téma strava. Začala jsem číst studie a knihy o stravě, vitamínech, vstřebávání, lidském těle, o imunitě a samoléčbě apod. Někdo si teď klepe na čelo a říká si: „To snad nemyslí vážně!?“ Myslím. Začala jsem tím věřit, že správnou stravou bych mohla maminku zachránit. A tak jsem vyhledávala recepty a zdokonalovala svoje kuchařské dovednosti. Bohužel mezi tím moje maminka podstoupila další „léčbu“.. Ale teď už drze řeknu, chemoterapie není léčba. Přestala úplně přijímat potravu a mně bylo jasný, že bez nemocnice to nedopadne dobře. Teď v příběhu přeskočím a oznámím, že maminka boj vzdala. Při jedné středeční návštěvě nám maminka zoufale plakala. Už neměla sílu a chtěla domů. Následující den se její stav zhoršil a lékaři nás připravovali na nejhorší. V sobotu se přestala trápit.

Proč jsem tedy s veganstvím pokračovala, když jsem maminku nezachránila? Uvědomila jsem si, že prakticky nepřemýšlíme o svém zdraví. Vše bereme jako samozřejmost. Stravujeme se dle chutí. Žijeme životy ve stresu, honíme se za penězi, majetkem apod. A dokud nepřijde nemoc či jiná tragédie, tak nám nedochází podstata života.

Na pozadí celé situace s maminkou jsem i já sama měla zdravotní problémy. Od 12 let trpím skoliózou páteře, což není nic nenormálního v dnešním světě. Ale bolest zad mě docela dlouhou dobu omezovala. Doktoři mi zakazovali veškerý pohyb, a když jsem něco mohla, dost omezeně. Slepě jsem důvěřovala, protože jsem nikdy nebyla moc průbojné děvče, nebo člověk, který nedůvěřoval autoritám. Jenže v dospělosti zjistíte, že pohyb člověk opravdu potřebuje a že vyhýbání se pohybu nebyl úplně dobrý nápad. Začala jsem běhat, závodit se psy v agility, zkoušela jsem kickbox, posilovala jsem. Tu a tam se mi záda ozývala, ale bolest přišla a odešla. Bohužel ale nikdo z nás nemládne, ani já ne (smích), takže čím jsem byla starší, tím byla bolest častější a intenzivnější. Dle doktorů za to mohlo špatné držení těla a sedavé zaměstnání. Snažila jsem se tedy sportovat tak, abych posílila záda, pokud možno veškeré cviky dělala správně. Ale několik měsíců po úmrtí mé maminky se dostavila bolest, které se už nedala snášet. Nemohla jsem se otáčet v posteli, sama jsem z ní ani nevstala, nemohla jsem chodit a obléknout si ponožky byl nadlidský úkol. Když se mi bolest vracela v krátkých intervalech a doporučení klidu na lůžku a záda v teple opravdu nepomáhaly, vybrečela jsem si konečně rehabilitace. Opravdu dnešní zdravotnictví funguje na základě řevu nebo pláče v ordinaci? Po dalších měsících bolestí (opravdu musíte několik měsíců čekat, než Vám někdo pomůže) jsem se konečně dostala na vyšetření, aby mi přiřadili ty správné rehabilitace. (btw. než jsem se na rehabilitace dostala, našla jsem si fyzioterapeuta, který mi pomáhal hned a pomohl mi bolesti zmírnit, ale o berlích jsem chodila několik měsíců). Lékařka na rehabilitacích mě vyslechla a vyšetřila. Sdělila mi, jaké rehabilitace jsou pro mě vhodné, ale hlavně se strašně divila, že jsem ještě nedostala doporučení k návštěvě revmatologa.

Protože symptomy, která mám, ukazují na revmatologické onemocnění. Dokážete si představit, jak jsem hned odpoledne žhavila google a zjišťovala jsem si, co se pod takovým onemocněním nachází. Přítel mě následně ujišťoval, že určitě nic takového nemám. Takže na doporučení jsem konečně sháněla revmatologa, který mě přijme. Jedna revmatoložka měla plno a bez protekce nepřijímala a druhá zase byla dlouhodobě nemocná, takže přijímala nové pacienty až za půl roku nejdříve. Ve svém stavu dojíždění nepřipadalo v úvahu, ale i přes pomoc přítele bych se stejně nikam bez zásahu obvodní lékařky nedostala. Proto jsem znovu zaplakala a paní doktorka mě protlačila k té, která nepřijímala. O měsíc později sedím v ordinaci, o paní doktorce Vám psát nebudu, to je kapitola sama o sobě. Prohlídla mě, provedla výslech, který se asi naučila při výslechu teroristů a diagnostikovala mi cosi s nějakým pro mě neznámým kódem. Nedozvěděla jsem se tedy vůbec nic, co mám za nemoc. Ale dostala jsem léky na bolest na den, léky na bolest na noc a léky na žaludek, aby mi z těch léků nebylo zle. Při těchto slovech jsem řekla tak dost, léčení tímto způsobem nechci. Představa, že od svých 25, budu brát do konce života léky? Co to udělá s orgány, apod.? Paní doktorka se na mě podívala, měla jeden krevní obraz a nechá mě další 3 měsíce brát prášky, aniž by přesně věděla, co mi je? Co Vám budu povídat, to byla další definitivní tečka, která mě utvrdila, že dnešní lékařství je sice vyspělé, ale lékaři neléčí, jen tlumí příznaky. Takže jsem podstupovala veškeré vyšetření, abych opravdu věděla, co mi je, ale odmítala jsem přistoupit a smířit se s tím, že už se nikdy nevyléčím, budu zobat prášky a nebudu moci dělat nic z toho, co mi baví.

Oficiálně mám diagnostikovanou axiální spondylartritida, což znamená autoimunitní nemoc způsobující zánět kloubů v páteři a v oblasti pánve. Nejvíce mi zasahuje SI skloubení. Ale nedá se to přesně určit, takže je to spíše výstřel do tmy. Moje samostudiu stravy se ještě prohloubila a hledala jsem zase způsob, jestli se tahle nevyléčitelná nemoc nedá nějak zvrátit. Způsob revmatologických nemocí dodnes také není znám. Ale nemusím být lékař, abych věděla, že za tím bude životní styl člověka. Stres, strava, návyky apod. Přešla jsem tedy na úplnou veganskou stravou, pravidelně docházela na fyzioterapie a začala si dávat život dohromady. V té době, ač jsem si to nepřipouštěla, jsem se stále trápila. Stále jsem smutnila ze ztráty maminky, nemohla jsem sehnat práci, která by mě bavila a nestresovala se v ní, a když stále chodíte o berlích a přítel Vám musí pomáhat obléknout, nebo se oblékáte a brečíte u toho bolestí a zoufalstvím a nemůžete se věnovat svým psům, běhat, trénovat, dokonce ani na procházku jít, tak Vám to nedodá. Jenže já jsem optimista za každé situace a pohání mě kupředu touha splnit přání mé maminky „být stále šťastná“. Začala jsem vysílat jen pozitivní myšlenky s afirmací „jsem zdravá“. K mobilizačním cvikům jsem přidala jógu a tak začala cesta, po které teď kráčím. O tři roky později nevím, co je to bolest zad. Moje revmatoložka je nešťastná, když k ní kdykoliv přijdu a řeknu, že balíček prášků mám netknutý, že mě záda nelimitují. Abych jí ale udělala radost, tak při „lámání“ odkývnu, že něco málo mě bolí. Jestli jsem zdravá, to říci nemůžu, nejsem ten „lékař“, na pravidelné kontroly chodím, hlavně z důvodu kontroly krve, kdy alespoň vidím, že mi při veganské stravě nic nechybí. Veškeré vitamíny (tedy kromě D) mám v horní normě. Jógu jsem začala cvičit pomalu a se zaměřením hlavně na střed těla a posílení bederních zad a nyní k tomu přidávám pohyblivost kyčlí. Mým snem je udělat zase provaz a do budoucna i stojku na rukou. To je ale běh na dlouhou trať, ale věřím, že se mi to povede.

Jak už jsem řekla, nevím, jestli jsem zdravá, ale cítím se tak. Jsem neustále přesvědčována, že se můj stav bude horšit, že to může vést až k Bechtěrevovy nemoci a ztuhnutí celé páteře. Bez prášků po čtyřicítce údajně nebudu fungovat, získám invalidní důchod a podobné předpovědi. Ale pokud se to má stát, tak už si přeci víc ublížit nemohu, když věřím ve své zdraví. Co myslíte Vy? :o) V každé situaci hledám a nalézám to pozitivní. Každá nepříjemná a bolestná událost mě posiluje a formuje ve vyrovnaného a šťastného člověka. Vždy vidím sklenici z poloviny plnou. Život je krátký a nikdy nevíš, kolik času ti zbývá. Proto užívám každičkou minutu a ten čas který mám, nechci zaplňovat stresem, vztekem, smutkem, depresí. Nejsem stroj, takže nemohu říct, že podobné emoce nemám. Ale pracuji na tom. Když přijdou, zase rychle odejdou. Kdo to zkusí se mnou? Pokud chcete poradit, nebo mi jenom napsat vzkaz, budu ráda. Přeji všem krásný den :o)

Komentáře